TELEPATIE
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Zdevastován totálním kretenismem, upadl jsem do těžko časově zařaditelných mdlob. Ke všemu, když jsem se probral, dostal jsem jen velmi obtížně popsatelnou chuť někoho políbit. Jistě ze mne vyzařovala neskonalá láska a v jistém směru i neblahá uřvaná dětinskost. Postavil jsem se na zadní, rozhodnut vyhledat matku. A až ji najdu, tak ji synovsky políbím na čelo. Ale pro formu ji hned na to pošlu do prdele, aby si nemyslela, že to s těmi city nějak přeháním. Takže jsem si oblékl kalhoty a šel do hospody. Cestou tam jsem matku nikde nepotkal. Ale v hospodě bylo beztak hodně lidí. Samí alkoholici a vybraná společnost. Též se tam nacházela hystericky mystická TriTri. Je to stvůra nebetyčně neskonalých rozměrů. Něco tak hloupého chodit světem po dvou jen ztěžka spatříte. Přistoupil jsem proto rovnou k ní a strčil ji jazyk do krku. Chvíli se bránila, ale pak stejně zvlhla. Její senilní čtyřicetiletý muž s hlavou plnou blonďatých kudrlinek, co vypadá jako nějaký anděl vilné degenerace, se postavil a hodil po mně kríglem. Jenže já se obratně vyhnul a představil následujícímu střetnutí hlavu spanile děsuplné TriTri. Krígl ji proletěl její dutou lebkou a s rachotem se roztříštil o protější zeď. Upustil jsem mrtvou TriTri k zemi. Spadla na podlahu a to ji dodalo. Jakýmsi zázrakem ji ty dřevěné parkety vrátily život do žil. A ona se přeci jen nakonec zbrchala a odešla zase čepovat to hnusně vodové pivo. A jak je na vesnické hospodě zvykem, řekl jsem všem:
,,Dobrý podvečer!“
A neobratně jsem se s rozvahou vrhl na manžela TriTri, ačkoli se stal zázrak vzkříšení, rozhodl jsme se pomstít její čest. Udeřil jsem toho mongoloida přímo do obličeje a zlomil si zápěstí pravé ruky. Ale to už se mi kdosi zakousl do koulí. Zděšeně jsem se zkroutil a bolestivě zahleděl do očí jeho čtrnáctileté dcery. Vypadá svůdně. Hlavu měla vraženou do mého rozkroku a zjevně nevěděla co si počít dál. Pokusil jsem se ji několika drobně drastickými posuňky naznačit, že by toho mohla zanechat. Cítil jsem, že mi každou chvíli upadne žalud. A proto jsem si raději objednal jedno čepované. Zapálil si Startku a celá situace se tak poněkud uklidnila. Manžel TriTri se rozplakal a ta jeho morbidně krásná dcera mi nakonec dala své mobilní číslo. Byla sice ještě pod zákonem, ale mně to nevadilo. Já si to dokážu užít i tak. Vedle mě v hospodě sedělo jedno hovado. Říkají mu Beruška a je to těžce metrákový chlap. Musel jsem obdivovat jeho svaly, a tak mě nenapadlo nic jiného, než mu do ramene zarazit maminčinu pletací jehlici, co nosím obvykle u sebe v somradle na sebeobranu. Protože na vesnici bývá všude často moc rvaček. A vy nikdy nevíte, jaké monstrum vás právě přepadne. Beruška paralyzován zahleděl se na mne pohledem panického sebevraha a cosi velmi hekticky nesrozumitelného, ale zato velice hlasitého zahlučel. Hodil jsem zbrkle výčepní patnáct korun - ani jsem nechtěl vrátit zpět. A rozletěl jsem se ven. Beruška umí totiž často vypadat jako grizzly. A protože je mi život milý, dal jsem přednost potulce. Venku byla přeci jen řeka a vítr. Též tam byla bandička schizoidních toxíků. Seděli zalezlí na břehu a kolovali igelitku. Nesnáším sice násilí a tělem i duší jsem vyložený romantik. Ale ani to mi nezabránilo v tom uzmout jeden velký kámen. Pak jsem ze somradla vytáhl dlouhý a pevný konopný provaz a připravil si z toho dokonalou sebevražednou vizi. Stoupl jsem si na tamní obloukový most a z něj přes zábradlí zahodil ten kámen. Kdybych já blbec v tu chvíli na něm stál, tak bych se možná jen zabil. Kámen to sice nebyl zase až tak příliš těžký, ale i přesto mne strhl a já si rozbil tvář o žebroví toho mostního zábradlí. Už jsem začínal vypadat opravdu jako naprostý idiot. Ale s lehkou myslí jsem to přeci jen jaksi zvládl a podíval se na hodinky. Jejich ručičky ukazovaly 20:00 včerejšího času. A já byl na rozpacích. Byl jsem odporně střízlivý, domů se mi nechtělo a do hospody jsem se už vrátit nemohl. Ke všemu mi došly peníze. A toxíci se kdesi vypařili. A snad i proto jsem se rozhodl, že propadnu tíživé melancholii a pokusím se utrápit k smrti. Smrt je jediná naděje našeho života. Má bleděmodrou barvu a jezdí po Polance na strašně starém a chachravém kole. Chrastí kostmi a máchá u toho divoce kosou nad hlavou. Občas se stane, že tak někoho zabije a my pak všichni, celá ves, musíme jít z donucení na pohřeb. Samozřejmě se nikomu nechce. Ale za to pohřební juchání, co se pak odehraje v kulturáku to stojí. A snad i proto jsem si teď škytl. A trudnomyslným krokem jsem si to zamířil na dětské hřiště. Nebe bylo plné hvězd. A taky tam byl jeden veliký Měsíc v úplňku. A i nějaký ten neón.
30. října 2004
Chlív out
,,Dobrý podvečer!“
A neobratně jsem se s rozvahou vrhl na manžela TriTri, ačkoli se stal zázrak vzkříšení, rozhodl jsme se pomstít její čest. Udeřil jsem toho mongoloida přímo do obličeje a zlomil si zápěstí pravé ruky. Ale to už se mi kdosi zakousl do koulí. Zděšeně jsem se zkroutil a bolestivě zahleděl do očí jeho čtrnáctileté dcery. Vypadá svůdně. Hlavu měla vraženou do mého rozkroku a zjevně nevěděla co si počít dál. Pokusil jsem se ji několika drobně drastickými posuňky naznačit, že by toho mohla zanechat. Cítil jsem, že mi každou chvíli upadne žalud. A proto jsem si raději objednal jedno čepované. Zapálil si Startku a celá situace se tak poněkud uklidnila. Manžel TriTri se rozplakal a ta jeho morbidně krásná dcera mi nakonec dala své mobilní číslo. Byla sice ještě pod zákonem, ale mně to nevadilo. Já si to dokážu užít i tak. Vedle mě v hospodě sedělo jedno hovado. Říkají mu Beruška a je to těžce metrákový chlap. Musel jsem obdivovat jeho svaly, a tak mě nenapadlo nic jiného, než mu do ramene zarazit maminčinu pletací jehlici, co nosím obvykle u sebe v somradle na sebeobranu. Protože na vesnici bývá všude často moc rvaček. A vy nikdy nevíte, jaké monstrum vás právě přepadne. Beruška paralyzován zahleděl se na mne pohledem panického sebevraha a cosi velmi hekticky nesrozumitelného, ale zato velice hlasitého zahlučel. Hodil jsem zbrkle výčepní patnáct korun - ani jsem nechtěl vrátit zpět. A rozletěl jsem se ven. Beruška umí totiž často vypadat jako grizzly. A protože je mi život milý, dal jsem přednost potulce. Venku byla přeci jen řeka a vítr. Též tam byla bandička schizoidních toxíků. Seděli zalezlí na břehu a kolovali igelitku. Nesnáším sice násilí a tělem i duší jsem vyložený romantik. Ale ani to mi nezabránilo v tom uzmout jeden velký kámen. Pak jsem ze somradla vytáhl dlouhý a pevný konopný provaz a připravil si z toho dokonalou sebevražednou vizi. Stoupl jsem si na tamní obloukový most a z něj přes zábradlí zahodil ten kámen. Kdybych já blbec v tu chvíli na něm stál, tak bych se možná jen zabil. Kámen to sice nebyl zase až tak příliš těžký, ale i přesto mne strhl a já si rozbil tvář o žebroví toho mostního zábradlí. Už jsem začínal vypadat opravdu jako naprostý idiot. Ale s lehkou myslí jsem to přeci jen jaksi zvládl a podíval se na hodinky. Jejich ručičky ukazovaly 20:00 včerejšího času. A já byl na rozpacích. Byl jsem odporně střízlivý, domů se mi nechtělo a do hospody jsem se už vrátit nemohl. Ke všemu mi došly peníze. A toxíci se kdesi vypařili. A snad i proto jsem se rozhodl, že propadnu tíživé melancholii a pokusím se utrápit k smrti. Smrt je jediná naděje našeho života. Má bleděmodrou barvu a jezdí po Polance na strašně starém a chachravém kole. Chrastí kostmi a máchá u toho divoce kosou nad hlavou. Občas se stane, že tak někoho zabije a my pak všichni, celá ves, musíme jít z donucení na pohřeb. Samozřejmě se nikomu nechce. Ale za to pohřební juchání, co se pak odehraje v kulturáku to stojí. A snad i proto jsem si teď škytl. A trudnomyslným krokem jsem si to zamířil na dětské hřiště. Nebe bylo plné hvězd. A taky tam byl jeden veliký Měsíc v úplňku. A i nějaký ten neón.
30. října 2004
Chlív out
napísanísané:: 30.10.2004
prečítalo:: 1427 ludí