ODLEHČENÁ DIVNÁ KRÁSA

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

,,Pojď, zabijeme se,“ řekla mi kdysi dávno jedna devítka, zatímco já byl zatím jen připosraná pětka. A tak bylo víc než zřejmé, že z toho nemám ještě rozum. Plácal jsem si na pískovišti v poklidu svoji bábovičku a tahleta zdevastovaná dětská existencialistka to na mě vyvalí jako by nic. Vždyť jsem si o tom nepřečetl ještě ani žádnou knížku! A k sebevraždě musím mít přece aspoň nějaké to intelektuální zázemí. Nebo snad ne? Vyvalil jsem na ni svá zelená kukadla plná dotěrných otazníků. Ale ona to byla holka od rány. Nabrala hrst písku a hodila mi jej do očí. Poté mě omráčila umělohmotnou lopatkou a drze uchopila za moji už tehdy plešatící kštici. Pročež se mě jala táhnout k propasti. Ale bylo to několik kilometrů. Takže jak se dalo očekávat, už po následujících dvou metrech si musela odpočinout. Otevřel jsem svoje zasviněné oči a vyrazil ze sebe výkřik zděšení:

,,Kde to jsem?!“

Ještě nikdy jsem se tak daleko z pískoviště nevzdálil. Leda tak domů. Ale to pro mě pokaždé přišla maminka. Nosila mě v nůši tam a zpět. A vyhrožovala mi, že jestli se z toho pískoviště vzdálím byť jen na metr, tak mě zakousne. A výstražně si vždy z úst vytáhla svoji zubní protézu, přičemž s ní hrozivě zacvakala. A já myslel, že se z toho snad podělám. Ale musel jsem chápat svoji maminku. Když se chtěla v klidu dívat v televizi na svoje oblíbené pořady, musela se mě přece zákonitě zbavit. Trávil jsem na tom pískovišti celé dny, týdny, měsíce - a léta zvolna plynula. Na podzim i na jaře. V létě i v zimě. Za deště i jasného počasí. Dostal jsem příděl suchého týden starého rohlíku, pokud možno s plísní. A dvě pleny. Ale když jsem viděl jak to dělá kočka, neváhal jsem ji ve své neotřelé nápaditosti napodobit. Vyhrabal jsem si packou mělký důlek, vysral se tam i vymočil. No prostě si ulevil. A pak to nožkou zahrabal. Ostatní děcka se mi zpočátku smála, ale pak raději ze mne dostala strach a šla si hrát jinde. Osaměl jsem. Jen občas přišla za mnou tahleta úchylně existenciální holčička. Občas mi ukázala svoji holou růžovou pipku, jindy mě praštila klackem. No a teď mě unesla. Většinou sem s ní skoro neprohodil ani slova. Ale to co spáchala nyní, to už vážně přehnala.

,,Matka mě zahryzne jako nějaký upír!“ rozkřičel jsem se na ni jako nějaký pomatený hysterik. A chystal se ji namístě zardousit. A už jsem byl v jejím náručí. Když tu mi vrazila ruku do trenýrek, uchopila můj lulánek, párkrát za něj zatahala a dočista bezostyšně se mě v tom věku zeptala:

,,A Petře, víš co je to sex?“

A tehdy jsem pochopil, že ji opravdu šibe. Propadl jsem zoufalství. Políbil jsem ji na rty a nechal se jí znásilnit. Ale to jen z toho prostého důvodu, že na to, abych pocítil potřebu se zabít, jsem ke svému rozčarování opravdu žádné intelektuální zázemí nepotřeboval. Sice se mi postavil, ale opravdu nic ze mě nevyždímala. Ale asi to potřebovala jenom proto, aby mi pak opovržlivě vrhla do tváře tato slova:

,,To můj třináctiletý brácha je tedy větší frajer!“

Jenomže já na jejího bratra seru. Navečer příjde matka a zmasakruje mé nebohé, beztak již notně éterické, dětské tělíčko. Ale to jsem ještě netušil, že ji na vozovce zajede ten samý den autobus. Ta kráva vymaštěná byla tou obrazovkou tolik zpitomělá, že její poslední slova zněla:

,,Vypněte ty kamery, proboha!“

Takže jen co jsem se v sedmnácti otřepal ze závislosti na braunu, podal jsem si přihlášku na FAMU. Konkrétně na scenáristiku. Ale odmítli mě třikrát za sebou pro nedostatek talentu. Ještě štěstí, že jsem nemusel mít ukončené středoškolské vzdělání, ani maturitu. A tak nezbývalo, než se jít odreagovat do blázince, abych získal invalidní důchod. A stal se tak spisovatelem na volné noze. Z čehož vyplývá jediné. A to sice, že by si rodiče měli dávat pozor na to, kde si hrají jejich děti. Jinak dopadnou tak jako já. Floutek a nezmar poflakující se apaticky každodenní psychózou všedního dne. Kdy trapní lidé utopení ve svých džobech žijí pragmatické životy totálního zmaru. Bez produktivní ejakulace do věčnosti. Ach jo, asi půjdu do kostela a zabiju faráře.

27. října 2004

Chlív out

napísanísané:: 27.10.2004

prečítalo:: 963 ludí