PODĚLANÁ ROMANTIKA

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Byla svěží jako hnijící plevel. I přesto jsem ji ale okázale ignoroval a posadil se k vedlejšímu stolu. Seděla tam už taková partička pěti blbečků. Původně jsem jim chtěl říct jen ahoj. Ale nakonec jsem jim ukázal docela obyčejný symbol míru a se zkříženýma nohama se posadil vedle nich na podlahu. Vypadal jsem tak jako nějaký zajímavý Turek. A ona by klidně mohla být moje Turkyně. Hodil jsem na ni významný pohled. Ale ona byla právě zaneprázdněná. Zašívala si před kapesním zrcátkem ucho. Měl jsem chuť ji politovat. Oprášil jsem si zadek a způsobně k ní přistoupil jako pravý gentleman. Něžně jsem ji pohladil po vlasech a přibližně jako nějaký idiot ji oslovil:

,,Copak se ti stalo, holčičko?“

Mohla být tak o pět let starší. Klidně by se dalo u ní předpokládat, že by mohla mít víc rozumu než já. Ale opak byl pravdou. Když jsem se na ni teď tak zpříma díval, zdála se mi mentálně zaostalá. Ale ještě, než se s ní navěky rozloučím, chtěl jsem vidět její kozy. Určitě je má malé a já ji budu muset dát facku. Někdy totiž dokážu být strašlivě krutý a nekompromisní. Násilím jsem ji roztrhal její bílou blůzu a vrhl cholerický pohled na její hruď. Měla je. Měla je jako dvě narůžovělé vany z umělé hmoty a výbavy hraček pro malé holčičky s malými. Cítil jsem se tím tak trochu polichocen. Ne, že by mi tím udělala radost, ale docela mě to ohromilo. Dal jsem ji tu facku. A tímto ponížením ji naprosto znemožnil. Takhle byla odepsaná už na celý zbytek svého života. Ani ten pes po ní neštěkne. Snad jen těch pět blbečků ji zanedlouho znásilní v nějakém přijatelném křoví. Ještě štěstí, že jsem intelektuál. Jinak bych se z toho musel zbláznit. Takhle jsem vlastně zůstával i přes veškerý svůj vrozený optimismus skálopevně zatvrzelým mrzoutem. Nic mi není vhod. Nic mi není po chuti. Nic mi nejde pod nos. Když tu jsem ucítil závan rozkouřené Startky. Přicházel z rohu místnosti, kde lidi postávali u takového velkého popelníku, který vypadal jako Standa Hložek. Jenom jako by mu tam někdo chyběl. Snad dráček Soptík. Měl jsem takovou chuť si vyhulit plíce, že jsem málem podlehl pokušení se k nim rovnou rozběhnout. Ale ovládl jsem se a k tomu jsem se navíc stačil i přívětivě usmívat na ostatní lidi kolem. Všichni do jednoho vypadali jako neschopná hovada odevzdaně čekající na porážku, nebo alespoň konec pracovní doby. Kdy jich zaměstnanci jisté soukromé a dobře utajené firmy konečně odemknou od jejich profesionálních fleků. Když budou mít štěstí, možná dostanou i výplatu.

Zato ti kuřáci, ti mě fascinovali. Jakým jen nezdravým způsobem žijou. Chtěl jsem to taky vyzkoušet. Copak jsem nějaký sráč? Jsem zbabělec, kurva! A tak jsem přistoupil k jednomu takovému kouřícímu ignorantovi. A bezostyšně mu vytáhl jeho Startku z úst. Překvapeně několikrát naprázdno zabafal, ale já mu jen ukázal fuckáče. Měl jsem z něj strach, ale počítal jsem sebevědomě s tím, že on bude mít ještě větší ze mě. A kdybych nevypadal jako nějaká mdlá sušinka. Jistě by mi na to skočil. Ale takhle jsem se musel zachovat chladnokrevně a obratně. Vyhnul jsem se ráně a cílevědomě klesl k zemi. Nade mnou se rozpoutala strašlivá rvačka. Ale i přesto mi ta cigareta zůstala. Byla výborná, ale ještě by to chtělo pivo a k pivu jednu dvě velké borovičky, popřípadě celou láhev a kapsy kalhot nadité veledůležitými chechtáky. Prachy jsou snad nesmrtelné jako sám život. Nebudu zastírat, jsem bohatý. Ale k čemu mi to je? Celé dny prosedím v hospodě. Nebojím se o sobě říct, že se už ze mne stal skutečný alkoholik. Ale nijak se za to nestydím. Naopak, odplazil jsem se po čtyřech opodál té rvačky. Opatrně se rozhlédl kolem sebe a postavil se zpět na nohy. Byl jsem tak veliký. Stěží jsem to chápal, ale instinkt zavelel a já ucítil pach pípy. Vytékala z ní pěna. A v té pěně bylo schováno pivo! Ale to bylo ještě položeno dál v místnosti. Před tím jsem si toho nevšiml. Ale teď, když jsem zaslechl první tóny jakési hudby z pódia, jsem si uvědomil, že jsem se nevědomky ocitl vlastně na vesnické zábavě v kulturáku. Řekl jsem si:

Ten svět je ale jakýsi malinký.

A hned jsem potkal nějaké holky. Byly tak rády, že mě vidí a fascinovány mým vzhledem nefalšovaného primitiva, že si mě posadily na svá ramena a odnesly mě k té pípě samy. Roztrhaly si svá průsvitná mokrá bílá trička a ukázaly světu své ohromné kozy. Byl jsem u vytržení jako nějaký heroinem zmalátněný anděl. Začal jsem jako obvykle intenzívně negovat realitu. A totálně se zbořil. Takže jak se dalo očekávat. K žádnému sexuálnímu ukojení opět nedošlo. Jen ráno jsem si ze zadku vytáhl čísi bílé slipy. Jsem ke všemu ještě tak čistotný, že se asi budu muset nad sebou už konečně vážně zamyslit.

22. září 2004

Chlív out

napísanísané:: 22.9.2004

prečítalo:: 1028 ludí

Sponzorovaný hosting od WebSupport.sk
Vlastný virtuálny server od 5,65 € od WebSupport.sk