NEPLAKEJ

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Nemohl jsem ji uklidnit, a tak jsem s ní praštil o stěnu. Pročež jsem si nervózně natáhl bílé ponožky s červenými proužky nad kotníky. A rozhodl se, že se půjdu projít, abych se uklidnil. Když je vám smutno. Teskno na duši. Je nejlepší jít do parku, posadit se na lavičku a zahledět se do blba. Takoví lidé pak vypadají tuze zajímavě. Úplně mě to nutká uchopit nějaký kámen naděje a rozbít jím jejich lebku na maděru. Ale protože jsem sám často velice smutný, mám až sobě nesrozumitelně vlastní pochopení. Nezdráhám se říct, že jsem v toleranci téměř až bez hranic. Nicméně jsem ale přeci jen těmi svými kroky zamířil do té hospody. Byla to taková špinavá pajza. U Oříška se tomu říkalo. A obsluhoval tam jeden výčepní. Měl bílou košili přetaženou sivě zelenou zástěrou, sahající mu až po kolena. Byl to velice nervózní člověk, který se bez přestání třásl jako nějaká osika. Když jsem se ho na to ptal, řekl mi, že má strašlivý strach, ale neví z čeho. Prý to má takhle už od narození. A mnohé si s tím vytrpěl. Byl to prý údajně takový celoživotní outsider. A opravdu, s tím malým černým čepečkem na hlavě, tak i vypadal. I když jinak na mě působil nanejvýš sebevědomým dojmem. A proto jsem ho raději rovnou poprosil:

,,Prosím vás, nevadilo by vám, kdybych si dal pivo?“

Nechápu, proč právě já si tak pitomě devótně objednávám pivo. Měl bych tam řvát vzteky a zuřivostí. Proklínat svět a proklamovat, že to pivo bylo už stejně od samého prapočátku mizerné a zkažené. I trubky jsou zasrané. Nažloutlá pěna páchne, ale já stejně jen nakonec řeknu:

,,Děkuji.“

Jsem idiot. Ještě štěstí, že to pivo u nás stojí pouhých 14 korun. Ale i tak se mi to zdá příliš mnoho. Vzpomínám si, když pivo bylo ještě levnější. Ale to jsem ještě nebyl na světě. Pivo stálo dvacet prvorepublikových haléřů a po Zeměkouli se promenoval Ladislav Klíma. Chodil na ježka a ukusoval z myši. Měl rád syrovou potravu a období zimních měsíců. Často chodil nahý, potil se a chrastil nepříjemně hlasitě svými propadlými žebry. Po čase dostal tuberu a proslavil se jako netradiční filosof. Ale když mi bylo sedmnáct, tak to už to pivo stálo 7 korun a 20 haléřů. Na měsíc jsem měl dvě stovky. Koupil jsem si krabičku Startek za sedmnáct korun a šel pařit. Jenomže dnes? V kapse mám jen samé otravné tisíce a nudím se. Chlastám co můžu, a co snesu. Ale snesu hovno. Po tělesné stránce jsem jako tříska vytištěna v románu. Byl by to pravděpodobně román o ženě, která by měla prsa. Pořád by si na ně sahala, křičela údivem a strkala by si prsty do nosních dírek. Spisovatel by to jistě vyvedl zábavnou formou, ale já jsem jen docela obyčejný imbecil. A proto vytahuji ze somradla svoji oblíbenou oranžovou propisku a na zadní stranu pivního tácku píšu stížnost:

,,Jděte už konečně všichni do prdele!

S pozdravem Petr Měrka.“

Pokouším se je urazit. Ty prosté dělníky s výdutěmi prázdna ve svých hlavách. Ale oni jen o mě zavedou rozhovor:

,,Viděl jsem toho hajzla na hajzlu.“

,,Jo, já taky. Hajzl měl ztrhanou pokožku a pokoušel se zívat.“

,,A taky si sviňák, vytáhl žílu z ruky a strkal si tam takovou velice úzkou a ostrou trubičky s kanálkem uvnitř. Určitě to je prasák!“

Ale mýlí se, já jsem jen docela slušně vychovaný člověk s grácií a vzhledem. Dávám pivo za pivem a vypadám čím dál tím hůř. Už mě je nebaví poslouchat. Vztek a smutek mě zvolna přechází. A začínám být kardinálně opilý. Mám už svoje druhé pivo a jsem totálně našrot. Realita se přede mnou rozprostírá v přijatelně hřejivou mlhu. Nic v ní, kromě náznaků obrysů, téměř nerozeznávám. Ale já se v tuto chvíli potřebuju odpotácet tak akorát jen na záchod. Eventuelně vztyčeným palcem si objednat další kousek. Ale to ještě uvidím. Jsem tu sám, zapnutá televize a pár alkoholiků. Proč já tu jen vlastně lezl! Že by závislost? Vesnické hospody jsou nebezpečně přestárlé a doslova sterilní. Pokud si chcete ještě uchovat v sobě ten kousek dětství co vám zbývá, tak tam raději ani nelezte. Běžte raději do cukrárny a dejte si sodovku. Kupte si tam dva litry sudového a ožerte se v přírodě jako prasata. Je to daleko levnější v dnešní době, než tlemit mezi čtyřmi stěnami v nezdravě začouzené místnosti.

Rozhodl jsem se však zaplatit. Dopil jsem své druhé pivo a usoudil, že bych už další nezvládl. Vždyť sotva stojím na nohou. U baru se přidržuji pracně jeho okrajů a házím na něj nějaké bankovky. To pivo stálo dvě stě korun. Tedy aby jste správně rozuměli, jedno pivo za stovku. Nicméně se potácím odhodlaně kolem řeky. Vracím se domů. Do své zříceniny. Ještě štěstí, že to nemám moc daleko. Asi tak deset minut vratké chůze a jsem tam.

Doma je tma. Ale v pokoji zažehnu svíčku. Vzniká intimní atmosféra. Chvíli ji hledám, ale pak zdvihám plyšovou myšku z podlahy a políbím ji na čumáček. Podrbu za ušima a řeknu ji:

,,Čau, lásko.“

Pročež se svalím do postele a v mžiku usínám hlubokým spánkem pomateného primitiva.

21. září 2004

Chlív out

napísanísané:: 21.9.2004

prečítalo:: 750 ludí