BEZÚHONNÝ OBČAN V KÓMATU KLIDU

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Když malé děti vyjdou do ulic, jde z toho až strach. Začne mě svrbět předkožka a někdy mám i větry. To Jude je ledový. Pije čaj a hryže u toho kostku hnědého cukru. Je koncentrovaný a připravený uzmout i tu koblihu s marmeládou, co leží před ním na lavičce. Je k ní foremně přilepená a ještě před chvílí na ni seděl svým nevzhledným zadkem bezdomovec. Je ráno. Mlha klesá k zemi ve znamení slunného dne. Kostěnka se sjíždí okenou a Kostěj brousí kosu. Za okamžik. Jen za pranepatrnou chvíli vyjdou. Děsí mě to i těší zároveň. Bojím se a jsem tím natolik rozrušen, že se musím vysmrkat. Do kapesníku, který jsem před nedávnem dostal od jedné sličné dívky. Byla na umření a nevypadala právě nejlíp. Taky tak trochu hodně páchla a z tváří řinul se ji pot. Přesto vše vyzařovala jisté nepopíratelné metastázovité sympatie. Poděkoval jsem ji a pak udeřil žlutě umělohmotným parníkem. Už se mě přeci jen držela dlouho a já pospíchal na tramvaj. Je to skoro až neuvěřitelné, ale už týden tu máme v Polance tramvaje. Jeden vůz. Je u splavu. A nahluchlý fráter Hugo v něm čepuje slovenskou borovičku. Kdo chce, může si dát ještě z láhve rum, ale jinak nic jiného se tam nevede. Cítím se tam dobře a schází se tam banda cílevědomých ochmelek a bezprizorních sociálních případů, jejíchž jedinou jistotou jsou prosrané spodky. Jsme bez žen, a tak se věnujeme poesii. Ti co malují, mají aspoň modely. Něco jako Jack Herare či Orange. A ti co vlastní digitální kamery, bezostyšně točí nejvýnosnější porno. A ti co mezi svými prstíky oplzlé chlípnosti třímají digitální fotoaparáty, snaží se jimi zachytit tu nepostřehnutelně opomíjenou chvíli rozštěpeného okamžiku v čase i prostoru dění a odrazu skutečného snění, jemuž se při sexu říká vyvrcholení. Ale to už strkám do Judeho a křičím na něj do obličeje:

,,Hele, podívej!“

A skutečně. Odbila sedmá ranní a my uchopili své nedočkavě přeplněné pytlíky. Otevřely se dveře. A první dítě opatrně vyhlédlo na ulici. A ještě než obezřetně učinilo první krok, zatahalo se poctivě bolestivě za nos. Vytáhl jsem z pytlíku první vajíčko a mrštil je po roztomilé hlavičce. Za zvolání:

,,Soucit s vámi, parchanti!“

Za půl hodiny jim totiž začínala základní škola. A jejich sadistické paní učitelky se už na ně náramně těšily. I ony, děti, malé a zákeřně bezbranné, brutálně násilná monstra, se na ně těšily. Hlavně pak na jejich prsteny, svazky klíčů a ukazovátka. Když jsem byl malý, taky jsem miloval tělesné tresty. Liboval jsem si v tahání za kotlety a taky tu a tam v orálním sexu na ušmudlaném záchodku a nebo v ředitelně. Stáli jsme tam důvěrně k sobě přitisknuti s Chobotem. V rohu jedné z nejzapadlejších a nejzanedbanějších kadibudek. Chobot tu měl svoje permanentní hovno prožrané červi. Nechtěl totiž, aby mu tu chodil Basel a nebo Smílek. Natož tak Talanda přezdívaný Růžový čumáček! A Holoňa měla zase holčičky. Avšak z těchto mých lyricky opojných vzpomínek mě vytrhl Judeho skřek:

,,Ti titěrní humusoidi!“

Musel jsem ho obdivovat. Ti malí caparti se pohybovali mrštně jako nějací šmoulové před Azraelem a on i přesto se jednoho z nich trefil kovadlinou a dalšího už stihl přetáhnout desetikilovým kladivem. Byl OBDIVUHODNÝ! Zakousl jsem se do svého palce levé ruky a... Byl najednou roztomilý a tak nějak naměkko. Měl jsem pouze chuť rdousit. Ale nechal jsem si ji blahosklonně zajít.

18. května 2004

Chlív out

napísanísané:: 18.5.2004

prečítalo:: 746 ludí

Sponzorovaný hosting od WebSupport.sk
Vlastný virtuálny server od 5,65 € od WebSupport.sk