LÁSKA V PRDELI MODRÉ
autor:: Chlív
rubrika:: poviedky
,,Co kdybych ti nabídl své srdce?“
,,Jo, klidně,“ hodila do sebe borovičku. Naporcuji si ho a strčím do ledničky.“ Bylo to fakt kus ženské. ,,A pak ho dám kočce naši sousedky, přihodím trochu arzeniku a bude od ní konečně pokoj.“ Myslel jsem, že se samou láskou k ní zblázním. Ty její popraskané pysky a upřímná duchaplnost, s níž se vyjadřovala. Kurva, to je ale baba. Škytl jsem a objednal ji dalšího boraxe. Já to vyčpělé svinstvo nepiju. Snad tak akorát pivo, víno, rum, ale ten odporný denaturák s příchutí ekrazitu bych do huby nedal. Pil jsem to jenom jednou v životě a málem jsem se poblil. Byly to zlaté dobré časy se Solvinou. Svítilo slunce a my seděli na zahrádce v Besedě a pili pivo. Byl jsem mladý a Solvina se mě snažil přesvědčit o tom, že Bukowski je génius. Marně, nevěřil jsem mu to, namísto toho jsem mu podstrčil nějaké své básničky. Ale Solvina mne odbyl slovy:
,,Básničky nečtu.“
Určitě lhal, protože Bukowski je přece především básník, ale kvůli tomuto jeho výroku jsem od té doby psal už jenom krátké texty, něco jako povídky a nebo porno. Den se chýlil ke svému konci, ale bylo tak hezky, že jsme se rozhodli cestou domů zastavit ještě ve Vinárce na konci světa. Řekli jsme si, že půjdeme kolem řeky a zastavíme se u splavu pozdravit nějaké ty socky, pikaře a pstruhy. Podal jsem Solvině svůj baťoh a on skočil do nedalekého obchodu na 16tnáct lahváčů, aby nám náhodou nevyschlo v krku - bylo to přeci jen pět kilometrů. Dopili jsme čepy a vyrazili.
U splavu to bylo fajn. Slunce zapadalo za obzor a byli tam jen ti pstruzi. V uších mi zněli Hawkwindi - ACID DAZE, šumění vody a hluk pražců z nedaleké železnice. Byla to paráda. Sedli jsme si na zeď splavu, Solvina otevřel lahváč o lahváč, protože já to uměl akorát zuby, jenže ještě před tím, než se mi to konečně podařilo, jsem si dva z nich, ne bez bolesti, vylomil. Začali jsme pít a snít.
,,Hlavně mi tu nekecej ty svoje nesmysly,“ zavrčel na mě přátelsky Solvina jako Diogénes ze sudu a pro jistotu mě praštil. Ale já byl už stejně tak mimo, že jsem viděl po splavu se procházet víly. Byly nahé, snědé, trochu páchly a mluvily rómsky. Začaly se mi vybavovat minulé životy a došel jsem toho názoru, že buddhisti v Čechách jsou pěkně škaredí pitomci, a taky, že už nikdy víc nechci být žížalou a žrát hlínu a srát hlínu, když už do ní budu stejně jednou prdět.
Vypili jsme každý těch svých osm piv a vyrazili k Vinárce. Hořeli tam ohně a sedělo se venku. Holky se tam lesbily a chlapi gayli. Jeden z retardovaných dementů k nám přistoupil a nabídl nám tu zpropadenou borovičku se slovy:
,,Slavím třicátiny, rozvedl jsem se a svoji malou holčičku snědl. Cheche.“
Hodil jsem to do sebe a z nosu mi vypadl sopel, zatímco Solvina zmodral. Mezi českou a slovenskou borovičkou je rozdíl a to obrovský. Slovenská se totiž dá pít. Také mě fascinují jejich malé štamprdle, které jsou rovny našim velkým a jejich velké se rovnají pomalu sebevraždě. Před lety jsme byli na Slovenském alternativném létu a Pytel tam nabíhal na jednu Slovenku, které byly tam extrémně hezké, mladé a šveholily svými příjemně měkkými jazýčky jako broskvičky. A její kluk se zachoval jako grand a pozval Pytla na štamprdli. Když se někdy k ránu zjevil, nebyl schopen ani slova a usnul zády zalomený na cihle, která byla navíc na kant. A mně se tam tehdy zdál nádherný sen o bílém světle a probudily mne výfukové plyny motorky; Jawy 350.
Objednal jsem ji další borovičku a řekl ji:
,,Hej, holka, chtěl bych tě do postele.“
,,Á, támhle je Fikas!“ zamávala na něj a okamžitě pookřála. Fikas přišel k našemu stolu a řekl:
,,Zdar Zvěři, slyšel jsem něco o posteli?“ A mrkl na ni a zatahal ji za ňadro, až ji krví naběhla bradavka.
,,Máš pevná prsa a to se mi líbí, venku je sice sníh, ale tady Petr nám určitě rád a dobrovolně půjčí klíče od té své postele, viď, zmrde.“ Usmál se na mě, natáhl mi, vzal si klíče z mého kabátu, uchopil ji za ruku a ještě ve dveřích neopomněl dodat:
,,Jo, Prasozmrde, a nezapomeň zaplatit útratu. Ale domů se nevracej dřív jak za hodinu. Jsem plný semene a počítám, že se do ní vystříkám alespoň tak třikrát, a pak ji ještě vylížu.“ A zabouchl za sebou dveře.
Hodil jsem do sebe tu borovičku, kterou ji donesli, a rychle se rozběhl na hajzl, kde jsem to hodil do pisoáru. Zase jsem osaměl. Hej, děcka, fakt nejsem zase až tak škaredý, ale s ženskýma to prostě neumím, chybí mi jakákoli razance, a brání neskutečná koncentrace ostychu, zatímco Fikas má stálou přítelkyni a na každé akci sbalí další tři čtyři baby, přičemž s dvěma minimálně si to rozdá. Jak já mu závidím. Mu úplně stačí, když holce řekne:
,,Máš hezký svetr (přitom mu jde jen o kozy, když se na něj dívá. Holka se pustí kluka, s kterým přišla a Fikas ji pozve ke stolu a přitiskne si ji k sobě a pokračuje:). Co bys tomu řekla, kdybych tě zchlípnil?“
,,Ty mluvíš úplně jako ti prasáci z Polanky,“ podívá se na něj broskvička.
,,Ne, to mají ode mne. Já jsem totiž Fikas!“
,,Ty jsi Fikas!?“ zaječí a už se o něj otírá prdelí. Fikas není našinec, zato je tu pro mnohé našince pojmem, polobohem a pro některé i bohem. Divím se tomu a upřímně lituji, že já takovou aurou imaginace a charisma neoplývám. Vrátím se jen zpátky do výčepu, podívám se kolik je hodin, objednám si beera, zapálím Stařenu a zírám z okna ven, na osvětlenou ulici.
...
S Janou jsem začal chodit tak, že jsem ji prostě dal přes držku a přetáhl v telefonní budce, která s námi spadla. To byl náš první vzájemný intimní vztah. Teď ale čeká dítě s Radimem a mně je z toho na blití. Nejraději bych ji oběsil. Spali jsme spolu jen něco přes rok a musím uznat, že ta její macatá prdel mi fakt chybí. A od té doby jsem si ani neškrt...! No, jen tak trošičku, několikrát. Ale ty známosti na jednu noc nestojí za nic, ještě ke všemu, když jste tak mimo, že si ani nepamatujete, že by k něčemu došlo a na druhý den vás navíc otravuje nějaká stvůra.
...
Zaplatil jsem a vyrazil k domovu. Podle všeho by měl být Fikas s ní už hotový. Na to, že jsem pro něj úplné hovno mi opravdu udělal radost a prokázal laskavost, že využil mého pohostinství, jež si na mně vynutil fyzickým násilím a neotřelou duševní drzostí. Je to nadutý tlustý týpek překypující seběvědomím, který má ale to štěstí, že se mu fakt všechno daří... Už jenom to, že se narodil v bohaté rodině a nikdy neměl nouzi o peníze. Nouze je má jediná skutečná přítelkyně. Dráždím ji po těle a ona teče jako Niagáry.
4. ledna 2004
Chlív out
,,Jo, klidně,“ hodila do sebe borovičku. Naporcuji si ho a strčím do ledničky.“ Bylo to fakt kus ženské. ,,A pak ho dám kočce naši sousedky, přihodím trochu arzeniku a bude od ní konečně pokoj.“ Myslel jsem, že se samou láskou k ní zblázním. Ty její popraskané pysky a upřímná duchaplnost, s níž se vyjadřovala. Kurva, to je ale baba. Škytl jsem a objednal ji dalšího boraxe. Já to vyčpělé svinstvo nepiju. Snad tak akorát pivo, víno, rum, ale ten odporný denaturák s příchutí ekrazitu bych do huby nedal. Pil jsem to jenom jednou v životě a málem jsem se poblil. Byly to zlaté dobré časy se Solvinou. Svítilo slunce a my seděli na zahrádce v Besedě a pili pivo. Byl jsem mladý a Solvina se mě snažil přesvědčit o tom, že Bukowski je génius. Marně, nevěřil jsem mu to, namísto toho jsem mu podstrčil nějaké své básničky. Ale Solvina mne odbyl slovy:
,,Básničky nečtu.“
Určitě lhal, protože Bukowski je přece především básník, ale kvůli tomuto jeho výroku jsem od té doby psal už jenom krátké texty, něco jako povídky a nebo porno. Den se chýlil ke svému konci, ale bylo tak hezky, že jsme se rozhodli cestou domů zastavit ještě ve Vinárce na konci světa. Řekli jsme si, že půjdeme kolem řeky a zastavíme se u splavu pozdravit nějaké ty socky, pikaře a pstruhy. Podal jsem Solvině svůj baťoh a on skočil do nedalekého obchodu na 16tnáct lahváčů, aby nám náhodou nevyschlo v krku - bylo to přeci jen pět kilometrů. Dopili jsme čepy a vyrazili.
U splavu to bylo fajn. Slunce zapadalo za obzor a byli tam jen ti pstruzi. V uších mi zněli Hawkwindi - ACID DAZE, šumění vody a hluk pražců z nedaleké železnice. Byla to paráda. Sedli jsme si na zeď splavu, Solvina otevřel lahváč o lahváč, protože já to uměl akorát zuby, jenže ještě před tím, než se mi to konečně podařilo, jsem si dva z nich, ne bez bolesti, vylomil. Začali jsme pít a snít.
,,Hlavně mi tu nekecej ty svoje nesmysly,“ zavrčel na mě přátelsky Solvina jako Diogénes ze sudu a pro jistotu mě praštil. Ale já byl už stejně tak mimo, že jsem viděl po splavu se procházet víly. Byly nahé, snědé, trochu páchly a mluvily rómsky. Začaly se mi vybavovat minulé životy a došel jsem toho názoru, že buddhisti v Čechách jsou pěkně škaredí pitomci, a taky, že už nikdy víc nechci být žížalou a žrát hlínu a srát hlínu, když už do ní budu stejně jednou prdět.
Vypili jsme každý těch svých osm piv a vyrazili k Vinárce. Hořeli tam ohně a sedělo se venku. Holky se tam lesbily a chlapi gayli. Jeden z retardovaných dementů k nám přistoupil a nabídl nám tu zpropadenou borovičku se slovy:
,,Slavím třicátiny, rozvedl jsem se a svoji malou holčičku snědl. Cheche.“
Hodil jsem to do sebe a z nosu mi vypadl sopel, zatímco Solvina zmodral. Mezi českou a slovenskou borovičkou je rozdíl a to obrovský. Slovenská se totiž dá pít. Také mě fascinují jejich malé štamprdle, které jsou rovny našim velkým a jejich velké se rovnají pomalu sebevraždě. Před lety jsme byli na Slovenském alternativném létu a Pytel tam nabíhal na jednu Slovenku, které byly tam extrémně hezké, mladé a šveholily svými příjemně měkkými jazýčky jako broskvičky. A její kluk se zachoval jako grand a pozval Pytla na štamprdli. Když se někdy k ránu zjevil, nebyl schopen ani slova a usnul zády zalomený na cihle, která byla navíc na kant. A mně se tam tehdy zdál nádherný sen o bílém světle a probudily mne výfukové plyny motorky; Jawy 350.
Objednal jsem ji další borovičku a řekl ji:
,,Hej, holka, chtěl bych tě do postele.“
,,Á, támhle je Fikas!“ zamávala na něj a okamžitě pookřála. Fikas přišel k našemu stolu a řekl:
,,Zdar Zvěři, slyšel jsem něco o posteli?“ A mrkl na ni a zatahal ji za ňadro, až ji krví naběhla bradavka.
,,Máš pevná prsa a to se mi líbí, venku je sice sníh, ale tady Petr nám určitě rád a dobrovolně půjčí klíče od té své postele, viď, zmrde.“ Usmál se na mě, natáhl mi, vzal si klíče z mého kabátu, uchopil ji za ruku a ještě ve dveřích neopomněl dodat:
,,Jo, Prasozmrde, a nezapomeň zaplatit útratu. Ale domů se nevracej dřív jak za hodinu. Jsem plný semene a počítám, že se do ní vystříkám alespoň tak třikrát, a pak ji ještě vylížu.“ A zabouchl za sebou dveře.
Hodil jsem do sebe tu borovičku, kterou ji donesli, a rychle se rozběhl na hajzl, kde jsem to hodil do pisoáru. Zase jsem osaměl. Hej, děcka, fakt nejsem zase až tak škaredý, ale s ženskýma to prostě neumím, chybí mi jakákoli razance, a brání neskutečná koncentrace ostychu, zatímco Fikas má stálou přítelkyni a na každé akci sbalí další tři čtyři baby, přičemž s dvěma minimálně si to rozdá. Jak já mu závidím. Mu úplně stačí, když holce řekne:
,,Máš hezký svetr (přitom mu jde jen o kozy, když se na něj dívá. Holka se pustí kluka, s kterým přišla a Fikas ji pozve ke stolu a přitiskne si ji k sobě a pokračuje:). Co bys tomu řekla, kdybych tě zchlípnil?“
,,Ty mluvíš úplně jako ti prasáci z Polanky,“ podívá se na něj broskvička.
,,Ne, to mají ode mne. Já jsem totiž Fikas!“
,,Ty jsi Fikas!?“ zaječí a už se o něj otírá prdelí. Fikas není našinec, zato je tu pro mnohé našince pojmem, polobohem a pro některé i bohem. Divím se tomu a upřímně lituji, že já takovou aurou imaginace a charisma neoplývám. Vrátím se jen zpátky do výčepu, podívám se kolik je hodin, objednám si beera, zapálím Stařenu a zírám z okna ven, na osvětlenou ulici.
...
S Janou jsem začal chodit tak, že jsem ji prostě dal přes držku a přetáhl v telefonní budce, která s námi spadla. To byl náš první vzájemný intimní vztah. Teď ale čeká dítě s Radimem a mně je z toho na blití. Nejraději bych ji oběsil. Spali jsme spolu jen něco přes rok a musím uznat, že ta její macatá prdel mi fakt chybí. A od té doby jsem si ani neškrt...! No, jen tak trošičku, několikrát. Ale ty známosti na jednu noc nestojí za nic, ještě ke všemu, když jste tak mimo, že si ani nepamatujete, že by k něčemu došlo a na druhý den vás navíc otravuje nějaká stvůra.
...
Zaplatil jsem a vyrazil k domovu. Podle všeho by měl být Fikas s ní už hotový. Na to, že jsem pro něj úplné hovno mi opravdu udělal radost a prokázal laskavost, že využil mého pohostinství, jež si na mně vynutil fyzickým násilím a neotřelou duševní drzostí. Je to nadutý tlustý týpek překypující seběvědomím, který má ale to štěstí, že se mu fakt všechno daří... Už jenom to, že se narodil v bohaté rodině a nikdy neměl nouzi o peníze. Nouze je má jediná skutečná přítelkyně. Dráždím ji po těle a ona teče jako Niagáry.
4. ledna 2004
Chlív out
napísanísané:: 4.1.2004
prečítalo:: 1634 ludí